Životopis

(Jiří Žák/Tomáš Kejmar)

Píše se rok 1963 a v Jižní Americe probíhá natáčení dobrodružného filmu. Podle pokynů režiséra mladý představitel hlavní role provádí odvážné kousky -

uskakuje před jedoucími auty, ručkuje ve dvacetimetrové výšce po napnutém laně mezi dvěma rozestavěnými domy, šplhá po okraji střechy. Filmoví kaskadéři sedí opodál a klidně se dívají na muže, který jim nedává příležitost zastoupit ho ani v těch nejobtížnějších scénách. Vědí, že když si nebude vědět rady, přijde za nimi sám....

O 37 let později - kdesi na Kubě. Stejný herec, stejný režisér. Natáčení dalšího dobrodružného filmu dává oběma zapomenout na neúprosný čas, který jako by pro ně neexistoval. Režisér opět vymýšlí bláznivé kousky a herec, kterému táhne na sedmdesátku, znovu šplhá po žebřících, pádí džunglí a skáče přes vagóny rozjetého vlaku s puškou v ruce. Kaskadéři už rezignují, a popíjejí studenou limonádu ve filmovém stanu...
Kdo jsou ti dva muži, kteří už skoro padesát let rozdávají mezi filmové diváky smích, radost, dobrodružství a napětí? Neúnavný francouzský režisér Philippe de Broca a nejošklivější francouzský sympaťák JEAN-PAUL BELMONDO. Legenda francouzského filmu se narodila na pařížském předměstí Neuilly nad Seinou. O tři roky později se na stejném místě narodí manželům Brasseurovým syn Claude a o rok později manželům Veberovým syn Francis. Z jednoho vyroste uznávaný herec, z druhého schopný režisér a scénárista. A Jean-Paul? Dětství prožil s rodiči a starším bratrem na venkově. Rodiče ho zbožňovali a on zbožňoval je. Otec Paul byl významný sochař, v jehož ateliéru se scházela řada umělců. Pro malého a divokého Jeana-Paula to byla dobrá škola. Zřejmě jediná, kterou byl ochoten akceptovat. Do té, v níž měl tiše sedět v lavici a učit se, docházel většinou jen na tělocvik. Chtěl se stát boxerem - jeho idol byl Francouz Marcel Cerdan, mistr světa v boxu (z jedné školní rvačky si odnesl přeražený nos). Rodiče mu to rozmlouvali, nakonec mu jeho záměr překazila v šestnácti letech tuberkulóza. Když se vyléčil, rozhodl se stát hercem a vypravil se sám do Paříže na konzervatoř. Pro přijímací zkoušku si vybral jeden z klasických kusů, ale v jeho podání vypadala klasika spíš jako parodie, což se pedagogům moc nelíbilo. Vzali ho až na potřetí. Pak učitele překvapil přirozeným talentem a neodolatelným šarmem a charismatem. Jen proto mu odpouštěli jeho rošťácké kousky a rebelantství. Úspěšně absolvoval konzervatoř a začal hrát v provinčních divadlech. Všude měl úspěch, ale všude to pro něj bylo malé a tak se vracel do Paříže korzovat po bulvárech a pít s kamarády. Jeden z nich se zrovna vrátil z Indočíny a nadšeně objevoval pařížský svět na St.Germain des Prés. Jmenoval se Alain Delon. Jean-Paul začínal pozvolna hrát i menší filmové role. Výrazněji se prosadil až o čtyři roky později ve snímku Jeana-Luca Godarda U konce s dechem (1960). Film stál u zrodu francouzské nové vlny a zároveň Belmondova úspěchu. Nikdy se netajil tím, že hrát v komerčních filmech je pro něj větší zábava než se trmácet po ulicích s ruční kamerou. Už v roce 1962 ho okouzlila role v dobrodružném filmu Cartouche. Vždycky rád sportoval a možnost spojit herectví a dobrodružství byla velmi lákavá. Nenechával se zastupovat kaskadéry, a všechny odvážné kousky prováděl sám. Několikrát měl namále, třeba když ve filmu Strach nad městem sklouzl nešťastně ze střechy Galerie Lafayette a jen díky tomu, že se v poslední chvíli zachytil za okap, nepřišla Francie o svého nejoblíbenějšího herce. Při natáčení Zvířete se na něj zase vrhl ochočený tygr tak prudce, že mu zlomil ruku. Až ve třiapadesáti letech změnil názor - při natáčení filmu Bezva finta se jeho hlava srazila s hákem autojeřábu a musel být ošetřen v nemocnici. Až tento úraz přesvědčil Belmonda, že už by neměl tolik riskovat.

Po Muži z Ria (1964) přišla dlouhá řada dobrodružných komedií a drsných kriminálních příběhů. Ještě jednou se vrátil k nové vlně a Godardovi ve filmu Bláznivý Petříček (1965). Nejslavnější filmy přišly v 70. a 80. letech. Nenapravitelný, Zvíře, Sympatický dareba, Veselé Velikonoce, Mrchožrouti, Bezva finta, Samotář - to vše byla přesně Belmondova parketa.  V roce 1987 se Belmondo vrátil po 30 letech k divadlu a ohromil kritiku i diváky v rolích Keana a Cyrana z Bergeracu. Později koupil malé pařížské divadlo Marigny, kde vystupoval v roli Fredericka v Bulváru zločinu. V devadesátých letech zvolnil tempo a to se mu vyplatilo - za film Cesta zhýčkaného dítěte obdržel Francouzského Cézara. Další spolupráce s režisérem Claude Lelouchem přinesla film Bídníci 20.století, alegorický příběh Hugových Bídníků, kde si vedle Jeana-Paula zahrál i jeho syn Paul - představoval Jeana Valjeana v mládí. V roce 1997 se dal dohromady se svým dávným přítelem Alainem Delonem a popáté tak spolu stanuly dva největší idoly francouzského filmu před kamerou - film Poloviční šance byla směs akce, napětí a komedie, ovšem ne moc šťastně napsaná, a film neměl takový úspěch jak se čekalo. Zatímco Alain Delon se zapřísahal, že už žádný film nenatočí, Jean-Paul přijal roli v katastrofické sci-fi Možná, a o rok později se vydává na Kubu točit dobrodružný film Amazonka.

Jean-Paul a ženy, to bylo téma, které zaměstnávalo francouzský tisk po léta. Když v roce 1959 spolu s Alainem Delonem hráli ve filmu Buď hezká a mlč, jako by tím názvem předznamenali oba roli žen v jejich životě.Ve dvaceti se Jean-Paul oženil s tanečnicí Elodií Constantinovou. Manželství jim vydrželo 12 let (1953-1965), a narodily se jim tři děti. Nejstarší dcera Patricie zahynula v roce 1994 při požáru jejího pařížského bytu (bylo jí 36 let). Syn Paul byl automobilovým závodníkem, příležitostným hercem a dnes se věnuje obchodu. Dcera Florence je filmovou produkční. Belmondo už má pět vnuků. Po rozvodu žil dva roky s herečkou Ursulou Andress (se kterou se seznámil při natáčení adaptace Vernova románu Číňanovy trampoty v Číně), sedm let s herečkou Laurou Antonelli a kratší dobu s dalšími ženami. Usadil se v roce 1989, kdy se na tenisovém kurtu díky své fence Maye seznámil s o 30 let mladší bývalou tanečnicí Natty. Obklopen její láskyplnou péčí se zatím vždy zotavil z těžkých nemocí - v roce 1995 prodělal náročnou operaci nohou po ucpání cév, v roce 1998 měl malou srdeční slabost a před dvěma lety prodělal masivní mozkovou mrtvici. Po deseti měsících uspořádal v červnu nový vstup do společnosti. A v prosinci odvedl milovanou Natty (41) po třinácti letech k oltáři. V srpnu 2004 Jean-Paul opět všechny překvapil - poté, co oslavil sedmdesátku, narodila se mu další dcera - malá Stella.